Co byste mi poradili o DRUHOVÝCH RŮŽÍCH, JAPONSKÝCH A ŠÍPKOVÝCH?

Botanici objevili v mnoha končinách světa různé druhy růží, které se začaly pěstovat. Každý z těchto druhů je jedinečný. Každý má své zvláštnosti, které mu umožňují přežít v jeho přirozeném prostředí. Některé jsou velice otužilé a rozkvétají jen jednou za rok; jiné, pro které jsou domovem subtropy, jsou křehké a kvetou opakovaně. Rosa rubrifolia je krásný keř. Své jméno získala podle toho, že je na ní všechno červené, od asi 3 cm velkých, jednoduchých hnědočervených květů, tmavě červených stonků a tmavých, červenozelených listů až po jasně červené šípky. R. rubifolia nepřestává kvést po celou vegetační sezonu, je vysoká až téměř 2 m a poměrně otužilá přirozeně se vyskytuje v čínských a jihoevropských pohořích. Rosa roxburghii je občas nazývána "kaštanová růže". Její nerozvité pupeny totiž vypadají jako malé pichlavé kaštánky. Je to jedna z vůbec nejkrásnějších a nejzvláštnějších růží. Má světle zelené listy, nové výhonky hrají do zlatavého nebo do měděného odstínu. Ze stříbřitě šedých větévek se odlupuje kůra, podobně jako tomu je u mnoha stromů. Bohaté, plné květy měří 6-8 cm a jsou tvořené množstvím drobných plátků, uprostřed jasně růžových a stříbřitě růžových na okrajích. Kvete opakovaně a je ideální na svahy. V mírném klimatu vyroste poměrně velká. Rosa souleiana byla nalezena v západní Číně. Její stonky leží volně na zemi a dorůstají délky 3,5-6 m. V červnu a červenci jsou obalené chocholíky složenými z jednoduchých bílých květů, velkých až 4 cm, jejichž výrazná vůně prostupuje celým okolím. Je vhodná k porůstání svahů, po několika letech zakoření i její plazivé větve, a tím zpevní půdu. Pokud ji budete pěstovat na náspu nebo na zdi, budou její větve spadat až k zemi jako vodopád, a když ji necháte pnout po nějakém stromu, například po smuteční vrbě, vytvoří její převislé větve skutečně efektní podívanou. Po odkvětu se na větvích vytvářejí malé, oranžové šípky. I po hlavním letním období kvetení se tu a tam objevují ojedinělé květy.

Jako "japonské růže" bývají označovány odrůdy vypěstované z druhů růže Rosa rugosa, původně nalezených v Japonsku. Mohou růst téměř kdekoliv a jsou velmi odolné proti chorobám. Občas se pletou s kříženými rugózami, které vznikly sprášením pylem jiných druhů růží. 

Vitamin C je nepostradatelný pro pevné zdraví a pravděpodobně má na organismus řadu dalších příznivých účinků, které ještě nebyly plně prozkoumány. Šípky jej obsahují ve vysokých koncentracích, dokonce ještě vyšších než pomeranče. Většina živočichů má enzymy, pomocí kterých si mohou vytvářet vlastní vitamin C, ale opicím a lidem takové enzymy chybí. A protože naše tělo neumí "céčko" ani skladovat, musíme ho neustále doplňovat. Nebezpečí z předávkování je pouze malé, protože tělo nepotřebný vitamin vylučuje. Některé šípky, například druhu Rosa rugosa (růže svraskalá neboli bramborolistá), obsahují dvacetkrát více vitaminu C než citrusové plody, a divoké skandinávské druhy ho mají ještě více. Navíc jsou šípky bohaté také na vitamin E. Růže svraskalá má jednoduché květy. Vytváří husté keře, ze kterých můžete v zahradě vytvořit zajímavé obruby. Pokud je vysázíte asi 0,5 m od sebe, vytvoří veselý živý plot. Okolo jejích květů nepřestávají bzučet včely, přitahované jejich výraznou vůní. Jako příklady různých typů můžeme jmenovat 'Will Alderman', jasně fialově růžový; 'Blanc Double de Couberť, čistě bílý; Rosa magnifica, karmínová, a 'Fru Dagmar Hastrup' s pěti jasně růžovými lístky a nižšího vzrůstu než většina předchozích.

Metoda vysazování růží je víceméně stejná, ať už je vysazujete jako solitéry nebo do živých plotů. Pokud možno je sázejte hned, jak je přivezete ze školky. Pro jednotlivé rostliny vykopejte díry; na živý plot je nejlepší vyhloubit celý žlábek, široký a hluboký okolo 30 cm. Na dno, několik centimetrů pod kořenynových rostlin, dejte trochu dobře rozloženého hnoje nebo kompostu. Tím se urychlí počáteční růst a žádané výsledky v podobě kvalitních šípků se dostaví mnohem dříve. Růže svraskalé nepotřebují téměř žádnou péči, po přesazení se však lépe ujmou, pokud je ostříháte. Na každém stonku nechávejte vždy čtyři pupeny nebo listová kolénka. Stejně jako jiným růžím i tomuto druhu prospívá mulčování (nastýlání slámy, hnoje, rašeliny apod., kolem stromků, zejména nově zasazených), zejména v létě, kdy zadržuje vláhu. Postupným rozkladem mulčovacího materiálu navíc vznikají živiny. 

Šípky jsou vynikajícím zdrojem vitaminu C, a proto si pamatujte: čím více květů utrhnete, tím méně budete mít šípků (tj. "plodů", které se vyvíjejí z květů po opadání okvětních lístků). Šípek není skutečný plod, ale tzv. souplodí. Plodem jsou jednotlivé nažky ("semínka" uvnitř šípku), uzavřené v dužnatém obalu (červeně nebo oranžově zbarveném), zv. češuli). Sbírejte šípky, když jsou úplně zralé, ale ne přezrálé. Dokud jsou oranžové, je příliš brzy. Pokud jsou tmavě červené, je už pozdě. V severních oblastech šípky většinou dozrávají poté, co je přejde první mrazík. Abyste získali co nejvíce vitaminu C, vařte šípky ihned poté, co je sklidíte. Pokud se vám to nehodí, uložte je do uzavřené nádoby a uchovávejte v ledničce. Plně dozrálé šípky se dají po délce rozdělit na dvě poloviny, takže rnůžete zevnitř odstranit "semena" (ve skutečnosti jsou "semínka" uvnitř šípku jeho jednotlivé plody, které botanici nazývají nažky) spolu s chlupy, které na nich vyrůstají. Očištěná dužnina se dá jíst buďto čerstvá, nebo dušená, nebo se z ní dá připravit želé či džem. Jiné, ale také výtečné želé se dá připravit ze šťávy šípků, smíchané s jablečnou šťávou. Šípky (a želé) vařte vždycky jedině ve skleněné nebo smaltované nádobě.

Pokud chcete připravit šípkovou marmeládu, namočte očištěné šípky na 2 hodiny do studené vody, a potom asi 2 hodiny povařte a sceďte. Hmotu rozmixujte a na každý šálek šípkové kaše přidejte šálek hnědého cukru. Vařte, dokud hmota nezhoustne, nalijte do sterilizovaných sklenic a zavíčkujte.